Peníze chce každý. Spousta je těch, kdo je chtějí ze státního rozpočtu. Do prázdnin vyvrcholí „boje“ o to, kdo dostane v roce 2016 víc – důchodci, zdravotníci, vojáci, policisté, nebo výzkum? Chtěli by všichni – a tak se daňový poplatník ptá, na co všechno je dobré dát jeho peníze.

Třeba na výzkum – s nekoncepčností sobě vlastní jsme nechali z evropských fondů vybudovat výzkumnou infrastrukturu, kterou hned tak někdo v Evropě nemá. Teď bychom měli vytvořit podmínky pro to, aby byla užitečná, což znamená, aby se našli lidé, kteří v akademické sféře, ve výzkumných ústavech a na vysokých školách, budou bádat nad věcmi, z nichž pak my všichni, daňoví poplatníci, budeme mít užitek.

Máme téměř „vybudováno“. Je ale otázkou, zda i pro tradičně silná průmyslová odvětví, strojírenství, automobilový průmysl, ale také pro medicínu, biotechnologie, nanotechnologie, různé metody ochrany životního prostředí…

Otázkou je, zda česká společnost, zejména český průmysl, je také schopna výsledky práce tolika pracovišť absorbovat. Navíc už dnes se výzkumné potřeby průmyslu, hlavního tahouna současné prosperity, a výzkumná kapacita veřejných výzkumných organizací, které za posledních 10 let spotřebovaly 250 miliard korun, nepotkávají. Dnešní stav je, že u nich v Česku firmy dokážou nakoupit výzkum jen za dvě procenta jejich příjmů. Jinou otázkou je, zda tyto výsledky mají být určeny jen pro „domácí trh“.

Evidentně jsme na to, co jsme si vybudovali, příliš malým absorpčním teritoriem – většina firem v Česku je ve vlastnictví zahraničních majitelů, domácí firmy nemají takovou poptávku po výsledcích výzkumu. Navíc tu v podstatě není ekonomicky tak silný subjekt, který by dokázal kapitalizovat výsledky základního výzkumu na světových trzích. Další věc ovšem je, zda lidé z českých firem vůbec vědí, kde mají něco zajímavého poptávat. Jaká je vlastně nabídka? A je tato nabídka „just in time“? V podnikání více než kde jinde platí, že se na trh musíte dostat včas, a ne až podle plánu, až máte čas. Že podnikatelé spíše budou vědět, co potřebují, než lidé ve výzkumu a že výzkum musí odpovídat na poptávku, ne naopak.

Jiná věc je, že s novou infrastrukturou můžeme být „světoví“. Rád bych viděl hodně živou „výzkumnou diplomacii“ v cizině. Kdo hledá zakázky pro naše výzkumné kapacity po světě? Jak podporujeme to, aby se český výzkum propojil se světem, třeba v celoevropských programech výzkumu? Ptá se někdo, proč jsme tak málo úspěšní v získávání zahraničních grantů ve srovnání s okolními státy? A až někdo něco v takové spolupráci vymyslí, prodáme to za dobrou cenu, nebo zase „za korunu“, jak je u nás zvykem? Příliš často zatím máme z mezinárodní spolupráce hodně článků a naši partneři hodně peněz.

No a když dnes není dost peněz na výzkum ve státním rozpočtu (a bude výrazně hůř v příštích letech, až pominou dotace z Bruselu), začnou se výzkumníci ohlížet „dovnitř“ rozpočtu, kde by se vzalo. Třeba podpora výzkumu ve firmách, z jejichž daňových výnosů také vědci žijí, nebo spolupráce výzkumných organizací a firem ze státního rozpočtu se jim zdá příliš veliká. Mělo by se ubrat a dát akademické sféře, říkají.

Opravdu? Zdá se, že ti, kteří jsou financováni převážně ze státních prostředků, zatím zpět do rozpočtu až tolik nenesou. A to přesto, že v posledních letech utratili stovky miliard. A že stát firmy nadměrně podporuje? Každý diskutér použije takové číslo, které dokládá jeho „pravdu“. Je pravda, že v roce 2013 byla podpora výzkumu ve firmách vyšší, než je průměr EU – ale byla stejná jako podpora firem v daleko „kapitalističtějších“ USA. Jen ty výsledky výzkumu a jejich kapitalizace pro společnost jsou zcela nesrovnatelné… Ale to není problém firem.