Zatímco kosterních pozůstatků z doby ledové máme poměrně dost a dokážeme díky nim rekonstruovat místní faunu, u rostlin to bývá obtížnější. Obvyklou metodou je analýza pylových zrn nebo zbytků rostlin v půdních usazeninách. Vědcům z Přírodovědecké fakulty MU se ale nyní podařilo získat více informací díky analýze žaludků mamutů, kteří žili před 50 až 15 tisíci lety. Vyvrátili tak představy o obrovské stepi táhnoucí se od střední Evropy přes Sibiř až na Aljašku.
Botanici zjistili, že na severu Sibiře byla tehdy krajina docela jiná. Velcí býložravci se krom rostlin živili i listy a větvemi stromů. Poslední doba ledová se vyznačovala chladným a suchým klimatem, kdy ve střední Evropě včetně Česka převažovala krajina tundrového a stepního charakteru, v níž se řídké lesní porosty zachovaly jen na chráněných či vlhčích místech.
O existenci mamutí stepi také na severu Sibiře začali odborníci z ústavu botaniky a zoologie pochybovat, když tam před lety mapovali vegetaci a dostali se přitom do oblasti Jakutska. Přestože i tam převládá suché kontinentální podnebí, je tamní krajina odlišná, je v ní větší vlhko.
„Jakutsko je oblast srážkově podprůměrná, například ve srovnání s Brnem tam mají poloviční srážky. Ale díky letnímu tání permafrostu, tedy trvale zmrzlé půdy, a malému výparu vody v chladném podnebí se v krajině objevují i jezírka, podmáčená místa či mokřady. A také hodně řídké, ale přece jen lesy,“ uvedla botanička Irena Axmanová, která zkoumá, jak mohla vypadat tamní vegetace během posledních 50 tisíc let.
Čtení minulosti z obsahu žaludků
Vzhled krajiny před desítkami tisíc let se dá do jisté míry rekonstruovat pomocí analýzy pylových zrn či zbytků rostlin v usazeninách. „Může to být ošidné například proto, že pyly se přenášejí na velké vzdálenosti. Ve věčně zmrzlé půdě severní Sibiře a Aljašky se ale našla dobře zachovalá těla velkých býložravců, což nám poskytlo unikátní příležitost podívat se na krajinu doby ledové z úplně jiného pohledu – přes obsah jejich žaludků,“ podotkla Axmanová.
S kolegy shromáždila 27 studií, většinou ruských, které se zabývaly jednotlivými nálezy těl mamutů, koní, sobů, bizonů či srstnatých nosorožců a popisovaly podrobněji i obsah jejich trávicí soustavy. „Kromě pylu pro nás byly důležité především údaje o zbytcích rostlin, které zvířata spásala, protože ty na daném místě rostly určitě,“ vysvětlila. Někdy se je podařilo určit až do konkrétního druhu, většinou ale bylo možné z natrávených vzorků dovodit maximálně rod.
Vědci tak získali informace o rostlinách, které skončily v žaludcích dávných býložravců, kteří žili před 50 až 15 tisíci lety, a začali je srovnávat se současnou vegetací Sibiře. Využili k tomu asi tři tisíce vzorků druhového složení rostlin z různých typů krajiny, které v této oblasti pořídili v předcházejících letech.
„Ukázalo se, že během vrcholného glaciálu byla tamní krajina pravděpodobně velmi podobná té současné. Zvířata se tedy na severu Sibiře a v bývalé Beringii pásla ve vlhkých biotopech, v krajině s významným zastoupením tundry, světlé modřínové tajgy a rašelinišť. Naopak k typické stepní vegetaci se moc nedostala,“ shrnula výsledky výzkumu publikované v časopisu Ecography Axmanová.
Vědci se původně obávali, že jim jen 27 případů, kdy se dal prozkoumat obsah žaludku býložravce, nebude stačit. Ukázalo se ale, že nálezy byly velmi podobné a dalo se z nich docela dobře určit, v jaké krajině se mamuti a další pravěká zvířata pohybovala. „Na severu Sibiře a na Aljašce jim krajina s vyšší vlhkostí poskytovala o něco výživnější potravu a měli také na výběr. V jejich žaludcích se našly třeba malé větvičky vrb či bříz, ale zato jen minimum suchých stepních druhů trav,“ dodala botanička.
Zdroj: em.muni.cz/veda
Ilustrační foto:pixabay.com