Pětadvacet let od sametové revoluce by byl jistě vhodný okamžik pro stručnou reflexi vývoje na scéně výzkumu a vývoje - vzhledem k rozsahu sloupku alespoň pár slov k jedinému aspektu, ke grantovému systému. Ve víru všeobecných změn na počátku 90. let jsme začali horečně přemýšlet o tom, jak lépe a efektivněji financovat vědu, a logickým výsledkem bylo zavedení systému obvyklého v civilizovaných zemích. Takže pryč se státními plány základního výzkumu - ať žijí granty! Naše nadšení pro tento zdánlivě velmi objektivní způsob financování neznalo mezí a celkem pochopitelně jsme příliš nenaslouchali kritickým hlasům některých zahraničních kolegů, že totiž grantový systém bez adekvátního institucionálního financování nemusí být to pravé ořechové. Vrhli jsme se do toho - ostatně jako i do řady dalších změn - doslova po hlavě.

Zvykli jsme si psát žádosti o granty, závěrem každého roku průběžná hlášení grantovým agenturám, na konci grantu závěrečné zprávy, souběžně s tím nové žádosti - prostě roztočil se grantový kolotoč se vším všudy. Postupně se ale začala ukazovat jedna zásadní nedomyšlenost celého systému, a to nepochopení role grantů zejména v základním výzkumu. Ve vyspělých státech jsou totiž finance z grantů většinou jen pomyslnou šlehačkou na dortu tvořeném poměrně vydatným institucionálním korpusem. Tendence u nás byly však zcela opačné. Vzpomínám si na neustálé snahy některých členů minulých vládních rad pro výzkum a vývoj o redukci institucionálního financování ve prospěch účelového. Vrcholem tohoto přístupu byl pak výrok jednoho z bývalých premiérů (připomínám, že z titulu své funkce byl zároveň předsedou zmíněné vládní rady), který v projevu na sněmu Svazu průmyslu a dopravy doslova řekl: "Institucionální financování musí být bílou vránou - o všechno je třeba soutěžit!"

(Zdroj: ihned.cz)