První československý prezident byl vědec. 100 let české vědy tomu odpovídá

Sto let od vzniku Československa je spojeno s bouřlivým rozvojem vědy. Co věda změnila v českých zemích a jak se v průběhu této doby měnila? To bylo tématem pořadu Devadesátka na ČT24.

Sto let vědy

„Sto let české vědy bylo turbulentních. Měla dvě obrovské postavy ještě před rokem 1918, samozřejmě to byl Gregor Johann Mendel a byl to Jan Evangelista Purkyně. První republika byla doba, kdy se začala věda skutečně rozvíjet, lidé se snažili trošičku dohnat svět a měli obrovskou výhodu, že mohli jezdit na Západ, že se mohli učit,“ myslí si bývalá předsedkyně Akademie věd (AV) Helena Illnerová.

Zdroj: ČT24

„Potom byly zavřeny vysoké školy. Po válce to vypadalo, že se vše zase rozběhne, ale komunismus to zase strašně přidusil. Hranice byly zavřené, vědci nemohli svobodně komunikovat a jezdit ven. To vědu strašně utlumilo. Dohánět to teď, to je obrovský úkol,“ shrnula biochemička.

Stejný názor má i historik Antonín Kostlán, který se historii české a československé vědy věnuje dlouhodobě: „Století české vědy je v podstatě 100 let pokusů o zachování dialogu a o zachování zdravého rozumu. To je to, o co se česká věda snaží. Snaží se o to v dobách, kdy to jde celkem takovým konstantním způsobem, ale od sklonku třicátých let až de facto do 31. prosince 1989 ty turbulence naprosto převažují a ovlivňují charakter vědy velice významným způsobem,“ řekl.

První republika byla zlatá éra české vědy

Po první světové válce se rozpadlo Rakousko-Uhersko, vznikl československý stát a prezidentem se stal Tomáš Garrigue Masaryk. V Československu dál působila česká Akademie věd a umění založená v roce 1890. Zároveň vznikaly další vědecké instituce a v roce 1919 také Masarykova univerzita v Brně. Jaroslav Heyrovský objevil princip polarografie, Karel Absolon našel Věstonickou venuši.

Podle historika Kostlána byla pozice české vědy nebývale silná: „Řekl bych, že je to dáno už tím, že univerzitní profesor seděl v čele státu ve funkci prezidenta. První republika se snažila vážit si vědy, školství, vzdělanosti a snažila se samozřejmě také co nejvíce do této oblasti investovat, zejména v prvním desetiletí do roku 1928.“ Zásadní byla podle něj proměna možností českých vědců, kteří se najednou dostávali do situace, kdy místo jedné univerzity měli k dispozici de facto tři, protože vedle Karlovy univerzity a Masarykovy univerzity vznikla také Komenského univerzita v Bratislavě, která byla ve svém počátečním stadiu sanována také českými vědci.

Prvorepubliková věda ale měla kromě politické podpory také další výhodu – kontinuitu. „Instituce navazovaly, základní konfiguraci představovala pražská univerzita se svými dvěma částmi, které se oddělily v roce 1882. Ta univerzita se nyní rozdělila do dvou samostatných pokračujících institucí. Na jedné straně Univerzita Karlova, té bylo přiznáno právo navazovat na ty slovanské tradice, a na druhé straně německá univerzita,“ popsal Kostlán.

Z vědců se v té době také stávaly svým způsobem hvězdy společenského života, což se odráželo i v kultuře. Například v dílech Karla Čapka R. U. R., Krakatit, nebo Bílá nemoc je hlavním hrdinou buď vědec, anebo hlavním tématem je věda. „Samozřejmě někteří z vědců se stali celebritami a celková atmosféra napomáhala tomu, že přírodovědci získávali daleko větší renomé,“ potvrdil Kostlán.

Klíčovou roli měla již tehdy Akademie věd, respektive její předchůdkyně Česká akademie věd a umění, která byla založená roku 1890. Vznikla díky mecenáši Josefu Hlávkovi, který zajistil peníze a dlouho vyjednával, aby akademie vůbec mohla vzniknout. „Josef Hlávka už přišel do doby, která byla samozřejmě silně obrozenecká až postobrozenecká. Chtěl, aby byla tato společnost ryze česká, aby podporovala české studenty, české vědce, české umělce,“ vysvětlila Helena Illnerová a doplnila: „Ta myšlenka byla vybudovat v národu určité sebevědomí a dát prostor vědě, dát prostor dobrým vysokoškolským pedagogům a dát taky prostor umění.“

Za podporou vědy se ale skrýval ještě jeden aspekt. „Hlávka podporoval národohospodářský ústav, který taky vznikl, a v zásadě podporoval všechny budoucí ekonomy nebo národohospodáře a všechny talentované budoucí vynálezce a hlavně studenty,“ dodala Illnerová.

Hlávka nebyl jediným mecenášem první republiky. Antonín Kostlán popsal důležitost mecenášů pro české akademiky: „Univerzita Karlova měla až do druhé světové války nespočet nadací, které tvořily velice významnou součást jejího rozpočtu.“

Věda za protektorátu

V březnu 1939 byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava, pak vypukla druhá světová válka a po ní se k moci na našem území dostali komunisté. Během války byli perzekvováni mnozí vědci i řada zástupců inteligence, která odmítala spolupracovat s tehdejším totalitním režimem. Někteří byli i zavražděni. Pohroma zasáhla vědu 17. listopadu 1939, kdy nacisté zavřeli české vysoké školy.

Podle Heleny Illnerové se ukázalo, jak se totalitní režimy bojí vzdělaných lidí: „To, co vyhlásili Němci, byl boj proti elitě národa.“ Země v té době přišla o velké množství jak přímo vědců, tak i dalších osobností s vědou a výzkumem nějak spojených.

Antonín Kostlán dodal konkrétnější počty: „Pakliže se obrátíme do oblasti vědy a vyjdeme z těch vědců, kteří už jsou renomovaní, tedy na úrovni docenta nebo vysokoškolského profesora, tak můžeme hovořit o ztrátě nějakých dvou set lidí v průběhu války, z čehož asi u jedné čtvrtiny můžeme hovořit o tom, že odešli z tohoto světa v souvislosti se svým původem. To jsou vědci tehdy označovaní coby židovského původu.“

Přes to všechno se vědecký výzkum na našem území nezastavil ani během protektorátu. „Vysoké školy i výzkumné provozovny byly zavřené, ale ne všechny,“ vysvětlil Kostlán a dodal: „Na některých školách, jako je například dnešní Mendelova zemědělská univerzita v Brně, či příbramská báňská akademie, výzkumné provozy jely dál. Jinak se vytvářely takové netypické způsoby, jak se dalo dále bádat. Velké množství lidí třeba z oblasti chemie se stěhovalo do Zlína, kde posílili už existující chemický výzkum a svým způsobem tam vytvořili i něco, co se dá nazvat jako tajná univerzita. Otto Wichterle by o tom mohl vyprávět.“

Věda v období 1948-1968

Období od nástupu komunismu do příchodu vojsk Varšavské smlouvy bylo velmi složité. Nejdřív začaly čistky a po několika letech následovalo politické uvolňování šedesátých let. V tomto období byl vynalezen Semtex a Armin Delong založil elektronovou mikroskopii.

Nejhůř podle Heleny Illnerové dopadl nástup komunismu na oblast humanitního bádání. Zasáhl však i nečekaná odvětví přírodních věd. „(Komunisté) se báli genetiky, protože měli pocit, že společnost a prostředí může určovat osud jedince. Ta genetika jako by to popírala. Kdyby bývali počkali a kdyby nebyli takhle zarytí, tak se dočkali třeba epigenetiky a pochopili by, že je to i prostředí i genetika.“

Rozběhly se také nové obory vydávané za vědecké, kterým však mnohé aspekty poctivého výzkumu chyběly. Tím nejdůležitějším byl marxismus-leninismus, který se začal vyučovat na všech vysokých školách. „Na každé fakultě byl přinejmenším jeden útvar, který se věnoval marxismu-leninismu. Vedle toho tady byl samostatný Institut marxismu-leninismu, byla tady tak řečená vokovická Sorbonna, to jest Vysoká škola ÚV KSČ, která se zaměřovala především na obory, které byly s marxismem-leninismem spjaté. Byly tady vzdělavatelské instituce, které měly marxismus-leninismus zavléct do každého pracovního kolektivu, takže šlo skutečně o tisíce, ne-li desetitisíce propagandistických pracovníků, z nichž někteří předstírali, že jsou vědci,“ vysvětlil Kostlán.

Existovala ale i řada ústavů, které prováděly špičkovou vědu. „Vznikaly dobré objevy. Já bych třeba zmínila pana doktora Haška z Mikrobiologického ústavu Akademie věd, který v zásadě pokládal základy imunologie, a říká se, že vlastně vůbec nebyl daleko od Nobelovy ceny, jen kdyby býval nebyl z toho komunistického Československa,“ vzpomínala Helena Illnerová.

„Věda je základem socialismu. Socialismus z vědy vyrostl a na vědě uvědoměle staví, aby přetvářel přírodu a společnost pro lepší život člověka.“

Z dopisu Klementa Gottwalda

Výjimečný byl také výzkum vynálezce silonu nebo přístroje pro vývoj a výrobu kontaktních čoček Otty Wichterleho, který musel během čistek v padesátých letech odejít z Vysoké školy chemicko-technologické. Byl spjatý s některými novátorskými kroky. Například profesor Rudolf Zahradník vzpomíná na to, že Wichterle zavedl zkoušky během semestru a následně vyvěšoval veřejně na tabulích výsledky. A to se komunistickému režimu vůbec nelíbilo, protože bylo jasně vidět, že někteří nekomunisté jsou daleko lepší než komunisté.

Otto Wichterle vytvořil první čočkostroj ze stavebnice Merkur, a to kvůli tomu, že svůj výzkum musel přesunout z laboratoře domů. Výzkum byl totiž ukončen kvůli malým výtěžkům, takže si půjčil stavebnici svých dvou dětí a na koleni za minimální náklady vytvořil prototyp. Použil k tomu jako pohon pro rotaci dynamo z kola. „Kuriozitou je i datum, kdy Otto Wichterle odlil první čočky, bylo to 23. prosince 1961. Rodina Wichterlů pak celý Štědrý den jenom odlévala kontaktní čočky, protože pan profesor byl nadšen ze svého vynálezu,“ popsal chemik Zdeněk Korous.

Česká republika ale z fenomenálního objevu téměř nic neměla. „Bohužel komunistická vláda podepsala velice nevýhodné licenční smlouvy, kde to americké firmě prodala za naprosto nepatrný zlomek skutečné ceny. Takže i když se Otto Wichterle soudil o pravost jeho patentů a soud vyhrál, tak peníze mu to ve finále žádné nepřineslo,“ vysvětlila Helena Illnerová.

Toto období přineslo i další objevy, například semtex. Trhavina se dodnes využívá při demolicích a v Pardubicích se vyrábí více než 60 let. U objevu stáli Stanislav Brebera a Radim Fukátko, nadšenci do technologií, kteří v 60. letech pracovali ve Výzkumném ústavu průmyslové chemie.

Ocenění za práci se před rokem 1989 dostalo pouze prvnímu z nich, Radim Fukátko se postavil režimu a musel se živit rukama. Ironií osudu chvíli působil jako vedoucí trhacích prací. Přání, aby semtex sloužil míru, se mu nesplnilo. Stovky tun výbušniny se dostaly za hranice v době, kdy se semtex ještě neznačkoval, a zabíjela s ním třeba Irská republikánská armáda nebo libyjští útočníci.

Fyzik Armin Delong, jehož rodiče pocházeli z Francie a usadili se poblíž Ostravy, byl spoluzakladatelem elektronových mikroskopů v Československu. Tyto přístroje umí zobrazit živou i neživou hmotu až na úroveň atomů. Získal za ně zlatou medaili na výstavě EXPO 58 v Bruselu. Delong se mikroskopům věnoval celý život, napsal o nich přes 100 odborných studií.

Klíčovou roli v té době hrála Akademie věd (AV), znovu a jinak založená na základě rušené České akademie věd a umění roku 1953. „Tam byly dvě koncepce, z nichž jedna byla komunisticko-propagandistická řízená Kopeckým, který se snažil o diskontinuitu. Proti němu vystoupil jako obránce kontinuity zejména pro přírodní vědy Zdeněk Nejedlý,“ popisuje vznik AV historik Kostlán.

Tehdejší ministr školství Zdeněk Nejedlý se stal prvním předsedou této instituce. Zabýval se především oblastí společenských věd, ale v přírodovědecké oblasti se mu podařilo prosadit skutečně špičkové osobnosti, které však musely být loajální komunistickému režimu. Byla to také doba, kdy se na československou Akademii věd dostali postupně lidé, kteří byli vyhnáni z jednotlivých univerzit.

Pražské jaro a normalizace

To byl třeba Otto Wichterle. V červnu 1968 podepsal manifest 2000 slov Ludvíka Vaculíka. Připojila se i řada dalších osobností AV: lékař Jan Brod, který se zaměřoval na výzkum ledvin, lékař Otakar Poupa, který se zaměřil na výzkum srdce, nebo imunolog Miroslav Holub, který je známý především jako básník.

Atmosféra ve vědeckém světě byla během pražského jara podle profesorky Illnerové bouřlivá. „Lidé se všude scházeli. Připojovali se do Klubu angažovaných nestraníků i dalších. Iniciátorem byl snad skutečně Wichterle, který sezval vědce a pozval Ludvíka Vaculíka. Debatovali, co by tam vlastně chtěli mít. Ludvík Vaculík to poté sepsal. Sepsal to krásně,“ vzpomněla.

„Wichterle představoval starší generaci, která už měla za sebou nějaké procesy rozhodování. Velmi významně se zapojili také tehdejší mladí badatelé z oblasti chemie a dalších přidružených oblastí, kteří se pohybovali kolem vznikajícího Klubu angažovaných nestraníků. To byla do značné míry studentská záležitost. Doplatili na to stejným způsobem, takže z řad těchto pozdějších významných vědců máme hodně lidí, kteří museli odejít do zahraničí. Můžeme připomenout třeba profesora Michla. Ten se poté vrátil z Ameriky v roce 1990,“ vysvětlil Kostlán.

Jen z Akademie věd odešlo asi osm set lidí, celkem věda přišla o dva tisíce mozků. Zamířili obvykle na západní instituty a vysoké školy, se kterými už měli nějakou zkušenost z otevřenějších 60. let. „Můžeme říci, že ze dvou třetin tam byli velmi úspěšní,“ komentuje Kostlán.

Atmosféra v Československé akademii věd postupně tuhla. „Na počátku se zdálo, že držíme za jeden provaz, ale poté se charaktery začaly lámat,“ vzpomínala Illnerová a dodala: „Odešla špička od čtyřiceti let nahoru. Zůstali tam mladí vědci, takoví neopeřenci a museli si hledat cestu. Doba nebyla taková, že by šlo o krk. Snaha mít vlastní korekturu a nevyjadřovat se příliš veřejně pochopitelně byla. Bylo to obrovské ochuzení. Z mého oddělení odešli skutečně ti naprosto nejlepší a všichni se dobře chytili. Najednou bylo obrovské vakuum.“

Přesto někteří českoslovenští vědci dokázali přijít s revolučními myšlenkami. Mezi nimi to byl třeba Mojmír Petráň, který vynalezl konfokální mikroskop s dvojitým řádkováním. To v praxi znamená, že vědci se díky němu mohli dívat na tu část daného vzorku, která je zajímala. Místo toho, aby světlo svítilo na celý vzorek, tak díky točícímu se disku svítilo pouze na konkrétní část.

Autor popsal princip těmito slovy: „Když se chcete podívat mikroskopem do živého zvířete, tak s obyčejným mikroskopem se vidí něco jako dámské kombiné. Všeobecné růžovo a nic. Mikroskopový objektiv sbírá vše, co je pod ním a je osvětlené. A nevybírá si třeba to, co nás zajímá.“

Mojmír Petráň měl velké problémy s režimem. Ten sice chtěl, aby mikroskopy vyráběl, ale musel to dělat na koleni. Učit nesměl od roku 1970. Profesorem byl jmenovaný až po sametové revoluci.

Dalším příkladem je virolog Jan Svoboda, který studoval retroviry. V roce 1968 odešla velká část jeho týmu do zahraničí. On odmítl souhlasit se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa, takže byl zbavený všech funkcí, včetně pozice vedoucího týmu. V roce 1975 byla udělena Nobelova cena za objevy týkající se interakcí mezi onkoviry a genetickým materiálem buňky. Jeden z laureátů byl Američan, který Svobodův přínos vyzdvihoval opakovaně v rámci ceremoniálu.

Nebyl jediný, kdo říkal, že přínos tohoto vědce byl zásadní. Dnes jeho význam potvrzuje současná předsedkyně Akademie věd Eva Zažímalová: „Zajímal se o retroviry. Řekla bych, že je trochu nespravedlivé, že také on nebyl ve skupině vědců, kteří dostali Nobelovu cenu za výzkum retrovirů.“

Asi největší osobností a nejznámějším vědcem této doby je profesor Antonín Holý. Svým základním výzkumem umožnil vývoj antivirotik, která pomáhají milionům lidí například v boji s virem HIV.

Po revoluci

Právě tento výzkum se uplatnil po roce 1989. Přišla sametová revoluce, konec vlády jedné strany, následovalo otevření fyzických i myšlenkových hranic. Transformovat se musela Akademie věd, přizpůsobit se musely vysoké školy. Vznikly nové vysoké školy a výzkumná centra.

Soukromé firmy začaly investovat do výzkumu. Čeští vědci se začali prosazovat na světové scéně. Například Oldřich Jirsák s nanovlákny, Josef Michl s nanorotory a Jaroslav Doležel jako odborník, který pomohl přečíst genom banánovníku nebo pšenice.

Zdroj: ČT24